Pavel Šebek / DEADLINES
Samotný název nové výstavy Pavla Šebka (1989) se zdá být všeříkající, „dedlajny“ pravidelně tlačí ke zdi každého z nás. Provázejí ostatně i přípravu výstavy. V jeho případě jde ovšem o dvojznačnost. Na jedné straně samozřejmě odkazuje k termínům, hektice, která je provází, ale také výzvám a vůli k jejich uskutečňování. Jinými slovy k překonávání běžného i často i sama sebe. Na straně druhé se pojmenování při troše nadsázky, rozdělení do dvou slov a doslovném překladu dá interpretovat jako „mrtvé linie“ a z hlediska autora může jít i o rozloučení s jednou etapou jeho tvorby. Právě linie ho totiž provázejí téměř od samého počátku.
Pavel Šebek patří mezi intermediální autory nejmladší generace. Přesvědčivost jeho projevu vyplývá především z dvojdomé zkušenosti, z níž jeho práce vycházejí. Graffiti kořeny se u něj proplétají s praxí akademického školení a spolu vytvářejí zvláštní potenciál podepřený adrenalinovým malováním na hranici zákona i osvojením současných výtvarných forem. Obojí hraje svou roli také u aktuální série obrazů a objektů těsně navazující na předchozí práce, které představil na poslední velké výstavě v Tančícím domě před dvěma lety.
Také v současnosti se Pavel Šebek zabývá urbánním mikrokosmem reality všedního dne. Jestliže specifická forma dřívějších expresívních liniových kompozic mohla mít svůj předobraz i v uvolněnosti tagování, dnes nachází inspiraci hlavně v podivné technicistní „zemi nikoho“, periferní krajině podél tratí nebo uvnitř starých průmyslových komplexů, kterou rád putuje s nejasným cílem. Právě tady ho zaujaly zbytky kabelů a ze země trčící rezavé roxory, které vytvářejí novou postmoderní divočinu smíšenou se starou olejem nasáklou přírodou. Postindustriální trash estetika nejen, že často sama o sobě odpovídá ambivalenci současného životního pocitu víc než „ušlechtilé“ náměty, ale navíc je pravdivým odrazem aktuální situace. Ta přirozeně zahrnuje výdobytky současné civilizace i jejich destrukci. Betonářská ocel a svazky kabelů jsou totiž stejně tak symbolem reprezentativních budov a nejnovějších technologií, jako penerů z okraje společnosti, kteří se jejich sběrem snaží přežít.
Pavel Šebek tyto vjemy z reality, kterou na vlastní kůži prožil jen málokdo, transformuje do minimalistických kompozic. Jeho plošně-lineární plátna jsou na samé hraně abstrakce, kompozičně zaměřená jen na základní tvary, barvy a vztahy mezi nimi. Nejen, že se tam mění v otisk jeho původní zkušenosti, ale zároveň jsou to základní formy, které získávají významový přesah směrem k obecnější rovině a mění se tím i možnosti jejich čtení. Pro někoho to může být čistá vizuální nepředmětná hra bez významu, pro jiného osobní asociativní katalyzátor s otevřeným koncem, pro dalšího stopa reality nebo příběh, protože jestli něčím Pavel Šebek jako malíř doopravdy je, tak tedy story-teller.
Jak je vidět, tématicky jeho práce stále zůstává ukotvená mezi prostředím spjatým s graffiti a tradicí prověřeným výtvarným výrazem, a jiné to není ani v technické rovině, kde sprej střídá štětcovou malbu. Další ne nepodstatná informace, kterou jeho práce předává je fakt, že Pavel Šebek dál zůstává sám sebou. A to má - zvlášť v dnešní době - svou cenu.
Radek Wohlmuth
